Metafyzika práce

Studie pojmu "práce"

Autor: Robert Kurz, narozen 1943, publicista , žurnalista , také pracuje pro kulturní a hospodářský resort města Norimberg. Je spoluvydavatelem společenskokritického, teoretického časopisu EXIT!

V dějinách západního moderního myšlení se řeč filozofie a vědy stále více vzdaluje od řeči obyčejných lidí a stává se tajnou řečí elitní kasty vědců kteří jsou od ostatní společnosti odděleni. Je málo pojmů které patří jak do sféry teoretické reflexe tak i do řeči běžného života. “ Práce " je takový pojem. Na jedné straně představuje filozofické, ekonomické a sociologické kategorie a na druhé straně je také zmateně rozmanitým způsobem používán v životní praxi všech lidí. Tento zvláštní charakter společenského významu pojmu “práce” odkazuje na univerzální souvislost v moderním světě. Žádné slovo není na první pohled jasnější ale při bližším zkoumání nejasnější jak toto.

Ve filozofii a teorii společnosti nikdo tento pojem jasněji nezačlenil do základů svých teoretických úvah jako Karel Marx. A byl to marxizmus který se rozhodl začlenit tento pojem do základu svých teoretických úvah které daly podnět k velkému sociálnímu pohybu v moderních dějinách. Filozoficky vysvítá pro marxizmus že “práce” je existenční podmínkou člověka v jeho vztahu k přírodě. Ekonomicky tato doktrína následně pojem “práce” jako univerzální formu lidské činnosti, degraduje vztahem k vládě kapitalistického vlastnictví a vykořisťování. Sociologicky je “dělnická třída” která se měla politicky formovat jako “strana práce”:aby sociální poměr “vykořistování člověka člověkem” odstranila a dospěla tak k “osvobození práce”. Tato zdánlivě do sebe uzavřená a neotřesitelná teorie společnosti a dějin dnes ztratila svojí pravdivost: je zastaralá. Přesto si pojem “práce” udržel svoji platnost a samozřejmost. Jak si tento průběh věcí vysvětlit?

Marxismus se stále pokoušel pro sebe vyjádřit pojem “práce” jako pozitivní ideál a oddělit ho domnělé “nepráce” měštáckého světa a jeho reprezentace. Socialistický tisk 19.stol. nejraději představoval karikatury kapitalistů jako tlusté příživníky nebo jako dandy, kteří žijí na úkor dělnické třídy příjemný a bezpracný život. Jsou to vlastně staří feudální páni a rentieři velkých majetků kteří představují tento nepřátelský obraz a ne moderní manažeři. Neboť tito moderní industriální Tycoon jsou hubení, denně joggují mají méně volného času jak otrok na plantáži a musejí se léčit protože jsou pracovně závislí.

Je pravda že “práce” byla měšťansko - kapitalistickým ideálem už daleko dříve než pro sebe tento pojem objevil socializmus. Chvalozpěvy na práci byly v křestanském sociálním učení zpívány v nejvyšších tonech. Liberalizmus také chvalořečil “práci” a sliboval tak jako marxizmus její “osvobození”; stejně tak konzervativní a pravicově radikální ideologie vzývají “práci” jako sekularizovaného boha. V Osvětimi bylo nad hlavní bránou napsáno: "práce osvobozuje". Zřejmě je náboženství "práce”společný výchozí systém všech moderních teorií politických systémů a sociálních skupin. Ti si mezi sebou konkurují kdo dá tomuto náboženství největší zbožnost a který systém dostane z lidí největší výkon.

Při těchto myšlenkách se moderní člověk možná naštve. “Co je? Vždyť se přece pracovat musí”. Přece lidé pracovali pořád. Jinak by přece nebylo žádné jídlo, žádné oděvy, žádný domov a žádná kultura. Z ničeho pojde zase jen nic. Proto říká etika “práce”: kdo nepracuje ať nejí. Bezpochyby produkovali lidé věci a ideje aby žili, život užívali aby se bavili a zkoumali. Ale je “práce” ten správný nadhistorický a univerzální pojem. “Práce” je abstrakce, slovo mnohoznačné skutečnosti. Karel Marx obhajoval tuto neurčitou obecnost a mínil že se jedná o “rozumnou abstrakci” která je známá od pradávných časů. Je tomu ale skutečně tak?

Rozumná abstrakce by byl smysluplný zastřešující pojem pro kvalitativně rozdílné, ale přesto na určité rovině související věci. Tak je možné např. jablka, hrušky, pomeranče atd. shrnout pod společný zastřešující pojem ovoce. V tomto smyslu není “práce” jako zastřešující pojem lidské činnosti žádná rozumná abstrakce. Také snění, procházka, šachová hra, nebo čtení románu je lidská činnost která normálně nepočítá k “práci”. Mnoho loveckých, pasteveckých nebo zemědělských kultur neznalo vůbec abstraktní pojem práce. Považovali za nerozumné a bláznivé, činnosti jako je lovit, sít, provozovat kultovní rituály,vychovávat děti, ošetřovat nemocné, shrnout pod jediný abstraktní pojem. Často byly v těchto archaických společnostech (jak byli rekonstruovány nebo ve zbytcích přežívají) pro různé oblasti života, pro muže a ženy, pro různé sociální skupiny nebo činnosti ( sedlák, válečník, umělec,….) také různé zastřešující pojmy, které v žádném případě neodpovídají modernímu univerzálnímu pojmu "práce".

Kdy a v jakém kontextu se tento abstraktně-obecný pojem sociální a ekonomické aktivity objevil? Ve většině kulturních jazyků vychází kořen slova “práce”(např. latina) z významu který označuje otroky, závislé a nesvobodné lidi. “Práce” není tedy původně neutrální a rozumná, nýbrž sociální abstrakce:Je to činnost těch co ztratili svoji svobodu. Je jedno co tito lidé činní, jestli pracují v dolech, nebo na plantážích, doprovázejí děti svého pána do školy, nebo jeho paní ovívají: je to vždy činnost která definuje člověka jako sluhu. Bytí jako sluha je obsahem abstraktního pojmu “práce”.

Není žádný zázrak že tento abstraktní pojem bylo v antice používán jako metafyzický vedlejší význam pro utrpení a neštěstí. Je to utrpení člověka, který je činný v negativním slova smyslu, který se “prohýbá pod tíží”. Tato tíha může být neviditelná, protože je to tíha nesvéprávnosti. V tomto smyslu je to také míněno i ve starém Zákonu. V Bibli je pojem “práce” definován jako boží prokletí. Stejný význam utrpení a “práce” neznamená jen holou námahu. Také svobodný člověk se může při určitých příležitostech namáhat a přitom z toho mít radost.

Proto je nesprávné tuto "nepráci" svobodných a nezávislých lidí chápat jako čisté “dolce far niente” a lenost, tak jak je to často popisováno ve vulgární marxistické literatuře. Homérův hrdina Odyseus byl hrdý na to že si sám zhotovil postel. Ne činnost jako taková byla nedůstojná, nýbrž jako povolání a podřízenost jiným lidem. Svobodný člověk mohl příležitostně vyrobit postel nebo skříň a nemusel povoláním být truhlář; Mohl příležitostně provozovat obchod ale nesměl být obchodník; mohl příležitostně psát básně ale nesměl být básník. Kdo byl formálně svobodný, ale musel se podřídit nějakému povolání v nějakém odvětví produkce stal se na základě této činnosti nesvéprávný a tak na něj bylo také pohlíženo. Přesto nemusela činnost těchto svobodných amatérů být horší než nesvobodných “řemeslníků”. Naučit se různým znalostem a uměním platilo za čest. Z pohádek různých národů se dovídáme že královští synové a dcery se občas museli naučit nějakému řemeslu, - ne proto aby se stali řemeslníky a tím se podřídili utrpení “práce”.

Bylo to křesťanství které první pozitivně přehodnotilo negativní význam pojmu “práce”. Protože utrpení Krista na kříži lidstvo vykoupilo, žádá víra “následování Krista”. To znamená s radostí přijmout utrpení. Masochistickým pojetím víry povýšilo křesťanství utrpení a tím i “práci” k nejvyššímu cíli všeho snažení. Mniši a jeptišky se v klášterech vědomě a svobodně podřídili abstrakci “práce” jako “sluhové boží” s cílem, žít život ve smyslu utrpení Krista. Historicky byl klášterní pořádek, výchova a přísné rozdělení denního pořádku, předchůdcem pozdější tovární discipliny a abstraktního lineárního časového odečtu podnikové hospodářské racionality. Ale toto poslání “práce” se vztahovalo jen na metafyzický význam pojmu, na religiózní akceptování utrpení s výhledem na věčný život. Ještě tím nebyl myšlen žádný pozemský účel.

Svobodná, samostatná činnost se redukovala na časový životní odpad, takzvaný “volný čas”. Oddělili se od sebe sféry života; bydlení, kultura, výchova, hra atd. “Jít do práce” znamená přibližně jako dřív “jít na mši”.Moderní společnost ale historický a náboženský původ “práce” brzy zapomněla. Zůstal jen přehodnocený charakter tohoto negativního stavu. Lidé si zvykli obětovat vlastní život na oltář “práce” a podřízenost na cizím pracovním místě považovat za štěstí.

Liberalizmus a marxizmus toto náboženství “práce” převzal od protestantských absolutistických režimů a dokončil jeho sekularizaci. V globální totalitě neustávající činnosti se stává poroba a nevolnictví svobodou a svoboda porobou. Totiž svobodným akceptováním utrpení které nemá smysl. “Práce” nastoupila na místo boha a vzdáleně jsou teď všichni lidé “božími sluhy”. Také management je částí “práce a bere na sebe pozemský kříž utrpení, aby právě v tomto pojmu našel masochistickou moc. Homérský hrdina Odyseus by dnešní takzvané vládce ( ať z oblasti politiky či managementu) považoval za bezduché sluhy a jimi pohrdal, protože si sami navlékají chomout “práce” a tím společensky naplňují formu nesvéprávnosti.

Také nuzný “volný čas” je jen pokračováním práce jinými prostředky, jak dokazuje zábavní průmysl. Logika “práce” mezitím ovládla odlehlé obory a pronikla do kultury, do hry i do soukromí. Pozitivní princip utrpení je neudržitelný protože kapitalizmus začal “práci” od lidí osvobozovat. Tím se nezesměšňuje jen marxistická antropologie ale i jeho vlastní. Pozitivní pojem “práce je v budoucí sociální emancipaci nemyslitelný. Lidem nezbude nic jiného než rezultát kapitalizmu obrátit a sebe od “práce” osvobodit Tento historický konec pozitivního utrpení nebude konec lidské činnosti výkladu přírody, nýbrž jen konec nesvéprávnosti. I když dobrovolní sluhové setrvávají bezpodmínečně na této formě utrpení: čas historického masochizmu je pryč.

Z němčiny se souhlasem autora přeložil Jindřich Souček