Nová historická současnost

Nová historická současnost

Konec modernizace a začátek jiných světových dějin

Zdá se že se debata o globalizaci se v přítomnosti už vyčerpala. Není to tím že by se vyčerpal společenský proces,nýbrž došla slova myšlenkám interpretace.Mluví se o konci dějin modernizace.O globalizaci kapitálu ( transnacionální rozptýlení ekonomických funkcí) byly napsány celé knihovny.Až na rozdělení národní ekonomie a světového trhu zrušili dosavadní vztahy. Konsekvence se ala z tohoto poznání nedostavili.Staré pojmy jsou stále používány i když už neodpovídají skutečnosti.

Uplatňovat národní zvláštnosti oproti abstraktní obecnosti moderní kapitalistické produkce se považovalo dlouhý čas za prohřešek. V 70letech se tvrdilo,že takzvaný Eurokomunismus a Marxistická teorie zůstávají příliš obecné a musí být konečně nacionálně “konkretizovány” aby byl vytvořen populární socialismus v barvách Francie,Německa,Itálie, atd. ale toto tvrzení bylo reakcionářské už v čase kdy se formulovalo.V procesu globalizace se poměr obrátil.Národní zvláštnosti se staly prázdnou abstrakcí,sedimentem prošlého času.Národ (dějně) to jsou dějiny minulosti né dějiny budoucnosti. Už nejsou žádné dějiny Francie,Německa,Itálie.Brazílie, Číny….. Historická konkrétnost v bezprostředním vztahu světové společnosti se nebude vztahovat k národním nýbrž k transnárodním zvláštnostem. To platí také pro kulturní identity,sociální pohyb a pospolitické konflikty.

Národní nucené společenství není jediné podstatné znamení minulé epochy které je zastaralé. Prostorové struktury od sebe oddělených národních zvláštností byly součástní časových struktur od sebe oddělených stupňů kapitalistického vývoje.Univerzem národů bylo univerzem historické nerovnosti. Protože se moderní konzumní systém z nenáhla rozšiřoval z Evropy rozvíjely se postupně v 19-20století rúzné vývojové stupně kapitalismu.Co bylo pro jedny přítomnost nebo budoucnost pro druhé bylo už minulostí.tyto příhody historického času vzaly na sebe podobu “vývoje” který se prezentoval v rámci kapitalistických kategorií jako hon na “historické opozdilce”. Takové dohánění “modernizace”např.oproti Anglii proběhlo v 19stol.v Německu a jiných kontinentálních zemí. Ve 20stol.zkoušeli totéž vůči Západu ještě jednou Rusko,Čína a původní koloníální země. Národy se stali specifickým prostorem pro historickou časovou nerovnost.

Podobné paradigma působilo na klasické západní hnutí. De se ale v první línii nevztahovalo na “dohánění modernizace” vlastního národa na úroveň vyspělejších národů,nýbrž především na právní a politické zakotvení dělnické třídy proti jiným sociálním třídám stejného národa.Šlo o “uznání” pracujících jako právních subjektů a plnoprávných příslušníků státu.Obecné volební právo, rovnoprávnost žen,právo na stávku,právo spolčování,minimální mzda to byly důležité momenty vnitřního trhu vztahující se k “dohánění modernizace”,která byla i ve vyspělých kapitalistických zemích západu ukončena teprve ve 20stol. Vnější uznání historických opozdilců východu a jihu jako národů na světovém trhu odpovídalo vnitřnímu politickému a právnímu uznání pracujících jako státních plnoprávných příslušníků a právních subjektů.

Toto uznání ale bylo svým způsobem historickou pastí. Když byly společnosti různých světových regionů potvrzeny jako formální subjekt kapitalismu,byly bez možnosti další alternativy vtaženy do národních a sociálních forem konzumního systému. Státy “dohánějící modernizaci” a také národní dělnické hnutí a odbory se staly exekutory ekonomických “pseudopřírodních zákonů” tohoto systému.v podmínkách globalizace jim nezbývá nic jiného než víceméně represivně kapitalistickou krizi řídit.Co západní sociální demokracie o druhé svět. Války předvedla, se teď opakuje v globálním měřítku.

Zdá se že skrz tento negativní vývoj pověst národního osvobozeneckého hnutí a národního dělnického hnutí ztratí na přitažlivosti. Jistým způsobem to tak je. Na celém světě je obrovská nespokojenost s institucemi řízenými politickou levicí jejíž opoziční zkušenost a kvalita v nové světové krizi zklamala,protože je a zůstává zbytečně vázaná a zapojená do probíhajícího procesu “modernizace” tyto vzory jsou tak hluboce zakořeněny, že mají účinek i přes nespokojenost se stávající situací. Je strašidelné, jak se nová opozice proti té staré, v reprezentaci vládnoucího systému slepě drží zastaralých mustrů.

Do očí bijící jsou aktivity světového hnutí proti kapitalistické globalizaci, jeho demonstrace, sociální fóra a konference v Porto Allegre v Paříži, Florencii nebo Berlíně. Toto hnutí na jedné straně nadnárodně organizováno, ale paradoxním způsobem k jeho příslušníkům patří mimo transnacionálně organizované skupiny, ale také národní političtí představitelé; také ti, jejichž mateřská organizace se podílí na vládě a prosazuje přesně ty “ekonomické zákony” proti jejichž účinkům globální sociální hnutí bojuje.

Především ale obsah většiny požadavků se nedotýká přímo procesu globalizace. Část tohoto nadnárodního hnutí by chtěla dosáhnout “politické regulace” finančních obchodů a obecních podmínek pro produkci zboží a jeho distribuci, přesto že logika takové regulace je podřízena národně státních zájmům. A právě tento proces, který na národní rovině historicky ztroskotal se má znovu oživit v globálním měřítku. To je beznadějná a anachronická volba.

Tato zkrácená kritika vychází implicitně z možnosti, že totiž společnost dále v rámci “občanské moderny” může “dorůst” přestože globalizace a třetí industriální revoluce tento rámec přesáhla. Toto platí také pro ekonomické a historické pozadí, které se také ukázalo v anachronickém smyslu.

Z ekonomického pohledu se očekává, že obrovská masa levné globální síly bude dále představovat rezervoár pro zhodnocení kapitálu; ne už formou národního vývoje, nýbrž formou transnacionálního globalizovaného kapitálu. Jedni doufají a druzí se obávají, že přijde znovu éra tradičního vykořisťování. Částečně se opírá tato teze o pojem “průměrná produktivita společnosti”. Tento průměrný stupeň technologického zvědečtění produktivity je v kapitalisticky rozvinutých zemích relativně vysoký, v okrajových zemích relativně nízký. Očekává se, že s přibývající globalizací nový průměr produktivity ve světovém měřítku se bude vyrovnávat.

Ale jaký je tento propočet, čím se měří průměr produktivity? Je měřen průměrným stupněm technologického zvědečtění produktivity. Rozhodující je, k čemu se tento průměr vztahuje. Jednoznačně se vztahuje k národně-ekonomické produkci. Ve vnitřním prostoru národní ekonomiky platí společné rámcové podmínky, které mohou představovat společenský průměr. K tomu patří společenský stupeň vývoje infrastruktury, systém vzdělání atd. V rovině světového trhu ale tyto rámcové podmínky neexistují. Proto se také nemůže žádný globální průměr produktivity vytvářet. Průměr národa nebo světového regionu na světovém trhu nepředstavuje žádný analogon v průměru podnikání a národní ekonomie. Tak se v globálním měřítku nutně prosadila produktivní úroveň starých kapitalisticky vyspělejších zemích ve stejném měřítku jak je národní prostor v rámci globalizace zastaralý, vytváří se tato rovina bezprostředně a v globální měřítku pro všechny účastníky trhu. Naděje, že nový nadnárodní systém vztahu společensky platný průměr sníží produktivitu a ulehčí začlenění pracovní síly do produkce, je iluzorní.

Z filozofického hlediska určuje podobné anachronické očekávání myšlení nespokojených. Neboť filozofie tzv. osvícení, jejíž základ byl položen v 18. stol. latí neustále za nepřekročitelný horizont myšlení. Jakoby svět vyrůstal ve smyslu a v rámci “občanské moderny”. Nová opozice nejde ani o krok dál než stará. Příklad osvícení ve smyslu 19. stol. Je vyčerpán, jako je vyčerpaná ekonomie moderního ekonomického systému. Centrální osvícenské idee “svoboda”, “rovnost”, “autonomní individualismus” a jeho “vlastní zodpovědnost” jsou pojmy, které jsou střiženy na kapitalistickou formu subjektu “abstraktní práce” podnikového hospodářství a totalitárního obchodu. Svoboda a rovnost ve smyslu osvícenské filozofie byly vždy identické s vlastní podřízeností lidí společenským formám kapitalistického systému.

Boj klasického dělnického hnutí a národního osvobozeneckého hnutí o právní a politické “uznání” se může dovolávat osvícenské filozofie, protože do této formy míří; v těchto společenských podmínkách, tak i v ekonomickém ohledu byl skrz národ utvářen. Existují jen národní systémy občanského práva. Jestliže se globalizace vymyká národnímu rámci, stávají se nejen ekonomické ale i právní politické formy občanského subjektu zastaralé. Tím je osvícenská filozofie vyřízená. Nemá smysl ještě jednou přísaha na idealizmus občanských svobod, neboť pro tento druh svobody v rámci emancipace neexistuje žádný prostor. Jak ekonomická produktivita, tak i občanská subjektivita je měřena jednotným globální standardem.

Nové sociální hnutí na celém světě tyto podmínky nerealizovala. Tvoření transnacionálních struktur kapitálu je identické s epochou historické současnosti, přestože z minulosti zděděné výchozí podmínky jsou rozdílné, mohou být problémy v budoucnu formulovány jen jako společné a to ve vztahu k světové společnosti. Nejen forma, ale i obsah podle starých vzorů levice jsou nepoužitelné. Národ, politická regulace, občanské uznání, osvícení. Kritika musí jít hlouběji a represivní předpoklady těchto pojmů pochopit místo prosazování jejich ideálů.

Autor je publicista

Z němčiny se souhlasem autora přeložil Jindřich Souček
(Die neue historische Gleichzeitigkeit)