Prizrak svobody
Základy ¨západních hodnot¨ a bezmocnost kritiky.
Zveřejněno ve ¨Folha de Sao Paulo¨, 16.01.2005
Jak známo jsou pojmy svoboda a rovnost centrální slogany osvícenské doby. Tyto ideály si ale pro sebe nepronajal jen liberalizmus. Paradoxním způsobem hrali tyto pojmy i velkou roli v marxizmu a anarchizmu. Také v dnešním sociálním hnutí mají tyto pojmy velkou ideologickou hodnotu. Levice strnule hledí na ideál svobody a rovnosti jako králík na hada. Aby nebyl člověk oslněn září těchto ideálů, doporučuje se podívat na jejich společenský základ. Už více než před 100 lety jejich základ odhalil Karel Marx: ¨Je to sféra obchodu, kapitalistické cirkulace, ochodní výměna, univerzální koupě a prodej¨.
V této sféře vládne určitý způsob svobody a rovnosti – prodat co kdo chce, za předpokladu že se najde kupec; a koupit co kdo chce, za předpokladu že kupující je schopen zaplatit. Jen v tomto smyslu vládne také rovnost, totiž rovnost vlastníků zboží a peněz. V této rovnosti nejde o kvantitu nýbrž o společenskou formu. Za cent není možné koupit totéž co za dolar; ale je jedno jestli dolar nebo cent, kvalita ovládá rovnost penžní komunikace. Při koupi a prodeji neexistují žádní páni ani poddaní, žádné rozkazy ani poslušnost, nýbrž jen svobodné a sobě rovné právní osoby. Je jedno jestli muž nebo žena, černoch nebo běloch, – zákazník je za každých okolností vítán. Sféra koupě a prodeje je sférou vzájemného respektu. Kde se koná výměna peněz za zboží a obráceně, neexistuje žádné násilí. Občanský úsměv je stále úsměvem obchodníka.
Marxův sarkazmus se vztahuje ke sféře obchodu a ta je jen malou částí moderního společenského života. Výměna zboží (koupě a prodej) a jeho cirkulace má jinou sféru předpokladů, totiž kapitalistickou produkci, finanční prostor podnikové ekonomie, nebo ¨abstraktní práce¨ ( Marx ). Tady platí jiné zákony v oběhu zboží, tady mrzne obchodní úsměv a stahuje se do cynické grimasy otrokáře nebo bachaře. Mladý Marx psal že dělník v práci ¨není u sebe nýbrž mimo sebe ¨. Svoboda v produkci zboží je nepatrná; v obsahu, smyslu a způsobu co a jak se bude vyrábět. Také vlastníci kapitálu a manageři tuto svobodu nemají, protože jim ve svobodném rozhodování brání tlak konkurence. Proto je výroba postavená na principech rozkazu a poslušnosti. Kde je režim podnikového hospodářství vzláště ¨účinný ¨nesmějí se jít dělníci ani samostatně vyčůrat. A právě neoliberalizmus neobyčejně miluje tuto produktivní krutost.
Jen zdánlivě si protiřečí svoboda, rovnost, cirkulace (zboží a peněz) a diktatura podnikové produkce. Čistě formálně jsou dělníci ve výrobě právě proto nesvobodní, protože jako majitelé zboží na trhu nabídli k prodeji svoji svobodu, totiž svoji pracovní sílu. Samozřejmě je tato svoboda kterou pracovní síla prodává poplatná donucení; tedy nesvobodné rozhodnutí. Tak byly historicky v rámci modernizace vytvořeny podmínky ve kterých neexistuje jiná možnost jak se udržet na živu. Buďto se musí pracovní síla koupit a použít jí pro samoůčelné zhodnocení kapitálu, nebo se musí vlastní pracovní síla prodat a nechat se pro tento samoůčel použít. Dokud ještě existovali nezávislí producenti ( sedlák, řemeslník ) neexistoval žádný univerzální trh, nýbrž velká část sociálních vztahů se odehrávala v jiných formách. Vzestup univerzálního obchodu má za následek likvidaci nezávislých producentů. Jen proto existuje pracovní trh, protože lidská pracovní síla na sebe vzala podobu zboží , a tak je se všemi jejími hodnotami jako se zbožím obchodováno. Jen proto existuje sféra svobody protože se v produkci vytvořila sféra nesvobody. Proto se nachází univerzální svoboda i ve formě univrzální konkurence.
Tento problém přechází do oblasti osobních vztahů kde je zboží konzumováno, tj. do intimních sociálních vztahů. Zde je mnoho činností a životních momentů které nevycházejí z ¨výroby ¨( výchova dětí, láska, a.t.d.) Tyto aspekty přísluší materialně sociopsychicky a kulturně-symbolicky v procesu modernizace ženám, a jsou socialně podhodnocené. Jedná se o momety společenského života které nemají žádnou přímou finanční hodnotu jsou tedy z hlediska zhodnocení kapitálu druhořadé a méněcené. Toto ¨odštěpení ¨se nevztahuje jen na ohraničenou sekundární sféru, nýbrž prostupuje celý společenský životní styl. A tak jsou ženy ve ¨ výrobě hůře placené a dostávají se zřídka do vedoucích funkcí. V osobních vztazích vládne určitý kod pohlaví, který implikuje ženám závislostní poměr. V moderní době je tento jev různým způsobem modifikován. Podobným způsobem bylo lidstvo (ne bílé a ne západní ) již v osvícenské době vydáno rasisticky formulovanému podřízení.
Zdá se že ve sféře cirkulace obchodu se poměry ¨vlády člověka nad člověkem ¨vyřešili. Tyto nasféry svobody a rovnosti se nedotýkají jen struktur závislosti, nýbrž tvoří v bezprostředním smyslu funkci samoůčelného zhodnocení kapitálu. Nebot´ univerzální obchod neslouží k výměně na sobě nezávislých producentech a k vzájemnému osvobození od potřeb, nýbrž je jen průchozí stadium vlastního kapitálu. V obchodě se¨ realizuje¨abstraktní hodnota jako jsou peníze a právě na tom stojí funkce zdánlivé svobodné výměny. Původní finanční kapitál který se ve výrobě změnil ve zboží, vrací se obohacený o profit v podobě peněz zpět. Právě tím se projevuje samoúčelnost kapitálu, totiž z peněz udělat víc peněz a tak hromadit ¨abstraktní bohatství ¨ (Marx) v nekonečném pokroku. Protože lidé uplatnují svojí svobodu a rovnost ve sféře cirkulace (prodej a koupě) nečiní nic jiného než že způsobují ¨samozprostředkování ¨ kapitalu, totiž přidanou hodnotu nebo profit proměnit z podoby zboží do podoby peněz. Svoboda a rovnost cirkulace není nic jiného než soukolí pro účel a ¨realizaci¨ kapitálu.
Moderní občanská svoboda má vzláštní charakter: je identická s vyšší abstraktní a anonymní formou poddanství. Sociální emancipace by byla osvobozením od této formy svobody. Ne jinak je tomu s pojmem rovnost, totiž napěchovat všechny do stejné formy. Modernizace už jistým způsobem lidstvo do této jednotné uniformy subjektu peněz již zařadila. Za tím se skrývají strukturální poměry závislosti. Ve skutečnosti nejsou potřeby, kulturní zájmy, a osobní cíle individuí nikdy stejné. Jsou jen podřízeny rovnosti zboží. Forma emancipace by byla jak řekl Adorno, ¨konečně mít možnost být v míru nerovní ¨. ( In Frieden ungleich sein zu können ). Pojem rovnost získal falešný nimbus od osvícenské doby argumentativním trikem měšt´ácké ideologie. Význam pojmu nerovnost byl přesunut z roviny jednoduché individuální rozdílnosti lidí, do roviny podřízenosti jednoho člověka vůči druhému. Nerovnost která je jen výrazem individuální vzláštnosti vypadá nyní jako výraz závislosti. A obráceně: co je výrazem pro uniformní nátlak, totiž rovnost , vypadá náhle jako výraz pro vysvobozerní ze závislosti. Máme zde co činit s typickým případem v moderní ideologii kterou popisuje Orwell. Ve skutečnosti nemá nerovnost nic společného s ovládáním a rovnost nic se sebeurčením. Spíše obráceně: rovnost v moderní době je ovládání.
Výsledkem je permanentní rozpor v moderní ideologii. Na jedné straně je sféra cirkulace z celkové souvislosti kapitalistické produkce vyjmutá a vyzdvižená jako ideál. Na druhé straně je faktická diktatura produkce vysvětlována jako nepřekročitelný přírodní zákon. Stále se musí jedna strana proti druhé zrcadlit:
A právě na základě tohoto zrcadlení se upevňuje společenský poměr. Svoboda a rovnost představují přesně to co Adorno nazval ¨oslepující souvislostí¨ (Verblendungszusammenhang).
Levice toto zaslepení zdědila po osvícenské době s celým jejím výrazovým aparátem. Vzláště utopisté, demokratičtí a liberální socialisté, anarchisté a disidenti z dřívějších socialistických zemí, se osvobodili k ideálům svobody a rovnosti bez toho aby rozeznali ohraničenost těchto pojmů sférou cirkulace, bez toho aby pochopili vnitřní spojitost svobody a nasvobody v moderní době.
V současné době společencká kritika zaostává a víceméně se zabývá ideály cirkulace. Má to strukturální příčinu. Světová krize třetí idustriální revoluce vytlačuje vzrůstající počet lidí z vlastní produkce a nuceně z nich vytváří agenty kapitalistické cirkulace. Jako levní pracovníci ve službách všeho druhu prožíva jí ¨svobodu a rovnost¨paradoxním způsobem: jako jařmo sekundární práce. Diktatura produkce se rozpíná na přibývající činnosti až k ubohým podnikatelům. Svoboda a nesvoboda se zde bezprostředně spojují a o to víc je ideologicky tento paradox zpracovávám do pojmů cirkulačních ideálů. Když si idividua opatřují jejich dalekosáhlý cirkulační ¨humání kapitál¨ vrací se zpět na konci socializmu, utopizmus výměného obchodu v neo – maloměšt´ácké verzi. Ve společnosti ve kreré všichni chtějí všem permanentně něco ¨prodat¨se sociální vztahy změníly v univerzální bazar. Přibývající krize je vnímána rastrem cirkulační existence. Inteligence vlastních prodavačů násilně interpretuje problémy třetí idustriální revoluce, podle mustru cirkulačního poměru ¨vlastník zboží potká jiného vlastníka¨. Teoretické překonání produkce zboží je myšleno v kategoriích¨ věčné výměny¨.
Ti kteří svoji společenskou závislost kriticky nereflektují a jen zdánlivě chápou ve sféře cirkulace ¨na sobě nazávislých¨individuí si mohou darovat svoji ¨přízeň ¨a navzájem si něco ¨dopřát ¨ a ne si mezi sebou konkurovat. Jako by nebyl problém v rovině společenské produkce a životním stylu, nýbrž v rovině idividuálně představitelné ¨patologie¨ kterou na základě pedagogických a therapeutických opatření můžeme ¨vyléčit¨. Škleb prodavače je idealisticky stilizován už ne do konkurencí poznamenaného okolí. Společenská transformace podstatných produkčních a životních způsobů utopistické konstrukce je iluzorní. Jako celek mají tyto myšlenky kořeny v idealizované sféře cirkulace, nahledě nato že noví maloměšt´áčtí utopisté se sami považují za doktory u pacientovy postel.
V mnoha zemích se šíří idea obchodních spolků, které se uzavírají do výměnných řetězců a představují jakousi hobby ekonomii. Praktikuji ve velkém měřítku totéž co v poslední argentinské krizi zklamalo. Ještě chuději vypadá pokus odmítnutí francouzského etnologa Marcela Mausse v jeho díle ¨Dar¨. Věčná výměna podle mustru archaické společnosti, která je zdánlivě oprostěná od konkurence a proměněná ve společnost ve které dochází k neustálé výměně darů, tedy ve společnost žijící v permanentních vánocích. Tyto vztahy jsou utopistické, postrádají míru společenských produktivních sil a vysoce organizivaných sociálních vztahů. Bylo by směšné kdyby jedno abstraktní idividum řeklo druhému: Daruj mně ledvinu k transplantaci a já ti když budeš hodný daruji kombajn na obilí. Problém není v tom že si vzájemně něco ¨dopřejeme¨ nýbrž že společenskou potenci ( infrastruktura, systém vzdělání a vědy, systémy průmyslu a imaterialní produkce ) uplatníme smysluplně a ne destruktivně.
Utopie cirkulace ale hledá řešení jen v rovině individuálních vztahů. To je jako vodit koně za ocas. Místo společenským zvratem v produkci zboží a způsobem života který vylučuje cirkulaci zboží a s tím spjatou konkurenci,chce izolovaný subjekt cirkulace domělou ontologii výměnného obchodu dotáhnout do vyšší formy, a konkurence se tak má ¨morálně zničit¨. Sociální emancipace potom vypadá jako následek doměle ¨uskutečněné¨ utopie svobody a rovnosti cirkulačního subjektu v malých skupinách. Praktickou solidaritou v psychotherapeutickém idealizmu ktrerý je jen terorem a vzájemnou sociální kontrolou ( podle vzoru religiozních sekt ) se nemůže nic změnit. Tento neo- maloměšt´ácký utopizmus cirkulačního humánního kapitalizmu je jako všechny dřívější utopie odsouzen k zániku.
Z němčiny se souhlasem autora přeložil Jindřich Soucek
(Alptraum der Freiheit)